Francisco Valdomiro Lorenz
1872 – 1952
František Vladimír Lorenc (1872 - 1952) také známý ve světě pod brazilským jménem Francisco Valdomiro Lorenz, se narodil 24.12.1872 ve Zbyslavi. Chodil do školy v obci Trojovice a později absolvoval čtyři třídy ve Zbýšově a ve svých deseti letech chodil denně pěšky mnoho kilometrů do měšťanské školy v Čáslavi. Potom přešel přímo do druhé třídy gymnazia v Čáslavi, kde absolvoval čtyři třídy. Pátou a šestou třídu gymnazia absolvoval v Kolíně. Při gymnazijní zkoušce v Kolíně prokázal znalosti všech slovanských jazyků, dále řeckého, latinského a překládal z čínského jazyka. Kvůli svému potěšení, aby mohl číst „Kázání na Hoře“, studoval původní aramejský jazyk, kterým mluvil Ježíš Kristus. Potom ještě studoval cikánský jazyk a překládal z hebrejštiny. Dalších studií se musel vzdát kvůli hrozbě tuberkulozy a hladu, byl často nemocen, ale stále se dychtivě učil. Musel získávat peníze na chleba domácím vyučováním studentů. Ale když ještě bydlel v Kolíně a trochu si vydělal přispíváním do časopisů, stal se žurnalistou. Pak začal bydlet jako podnájemník u svého známého v Praze. V jednom z dopisů se přiznával, že honoráře za přispívání do tehdejších levicových mládežnických časopisů a za soukromé vyučování, mu nestačilo na pokrytí životních potřeb a často musel hladovět. František Lorenc docházel v Praze do klubovny U Pštrosů, kde se konaly dělnické mládežnické schůzky. V kulturním kroužku, který vedli studenti, Lorenc učil jeden z projektů umělého jazyka Volapük, ale hned, když se dozvěděl o dalším projektu mezinárodního jazyka esperanto, začal se o něj zajímat. Nadšeně se učil, zároveň vyučoval zájemce a v krátké době byl tak schopný, že sepsal a svým nákladem vydal „První učebnici esperanta pro Čechy“. V 18. června. 1893, během jedné demonstrace, byl Lorenc uvězněn devět týdnů vyslýchaný ve věznici a odsouzen k desetidennímu žaláři mezi zločince. Nakonec se uskutečnil uměle vykonstruovaný proces proti Omladině, proti imperialistickému spiknutí v r. 1893. Lorenc obdržel povolávací rozkaz k tříleté vojenské službě. Velká náhoda pomohla Františkovi, když jedna česká řemeslnická skupina byla připravena vycestovat do Brazilie, kterou platil brazilský stát, aby tam byla založena pracovní kolonie. Lorenc dostal osobní doklady od mladého řemeslníka, který v poslední chvilce se rozhodl zůstat u své milenky. A tak skrytě opustil navždy svou rodnou zem. Odjel z Hamburku lodí 13. září 1893. V 9. října. 1893 se Lorenc vylodil v Rio de Janeiro. Tenkrát v Brazilii byla revoluce a plány české skupiny se rozpadly. Všichni se rozešli a snažili se každý sám uživit. První roky v Brazilii byly pro Lorence těžké jak pro vyhnance. Pracoval u zedníků, jako lodní nakladač, horník, kde ztratil svůj veškerý majetek, pracoval též v obchodě se sušeným masem, jako zemědělský dělník, pošťák a i jako učitel. Lorenc s kamarádem Tišlerem se dostal s velkým utrpením do vesnice Sao Feliciano v r. 1894. Tam si postavili chatu z hlíny a Lorencovi se podařilo dostat pozemek 250x1000 m na 5 roků v části obce Linha Apolinario. Musel kácet v lese stromy s pomocí sousedů. Později se přestěhoval do Porte Alegre, kde dostal zaměstnání: stal se překladatelem a kontrolorem v organizaci, která se starala o emigranty. Aby mohl tento obor vykonávat, musel se podrobit veřejné zkoušce, v které prokázal své znalosti ze 12 jazyků. Stal se vládním interpretistou i v českém jazyku. Po 6 měsících však přece jen musel opustit své zaměstnání pro plicní František Vl. Lorenc - Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta onemocnění. Rozhodl se v r. 1894 přestěhovat znovu na venkov do Sao Feliciano, kde žil jednoduchým životem. V r.1896 postavil chatu z hlíny a slámy, která mu sloužila jako jeho soukromá škola. Tam vyučoval jazyky: portugalsky, německy a polsky pro děti osadníků. Ráno vyučoval, odpoledne obdělával pozemek své parcely v Linha Apolinario. F. V. Lorenc se oženil se 17tiletou dívkou z Pruska Idou Kreševskou, která mu byla vzornou manželkou.V r. 1898 se stal otcem prvního syna Emila, který však brzy zemřel. Lorenc byl velmi vyhledáván také jako lidový léčitel, který studoval též magnetismus, sugesci, homeopatii a lékařské byliny. Také se zabýval okultismem, spiritismem, lingvistikou a esperantem.V roce 1912 obdržel i licenci jako praktický lékař, byl velmi úspěšný, ale málo vydělával. V květnu 1903 byl Lorenc určen (tajemníkem pro vnitřní záležitosti) zatímně vyučovat chlapeckou devátou třídu v kolonii Sankta Feliciano a tak jeho soukromá škola se stala státní a on byl jmenován skutečným učitelem v r. 1906. V r. 1929 byl Lorenc znovu zkoušen z matematiky a obdivován ze svých znalostí. Při státních zkouškách z cizích jazyků udivoval přítomné. Ani latinský, řecký, arabský, francouzský a další jazyky mu nikdy nedělaly problémy. Zkoušející doktor Cardoso se zájmem se ho ptal, zda mluví ještě nějakým dalším jazykem. Lorenc odpověděl, že ano, že ještě padesáti dvěma a pokouší se zdokonalit v jazycích maajů, aztéků a jazyků severní Ameriky. Dr. Cardoso se ještě zeptal, zda Lorenc mluví i japonsky. Když přisvědčil, doktor přivedl Japonce a po krátké konverzaci Japonec doktora informoval, že Lorenc opravdu mluví japonsky a dokonce poznal, že Japonec nemluví nářečím tokijským, ale jokohamským. V ten okamžik se stalo něco, co velmi ohromilo přítomné. Doktor Cardoso vstal a nahlas řekl. „Dámy a pánové, prosím, povstaňte!“ Šel k Lorencovi a řekl: „Mistře, zaujměte místo, které já neprávem okupuji. To místo náleží Vám“. Následoval bouřlivý potlesk. Avšak Lorenc požádal o povolení vrátit se do své školy, kde ho chlapci již očekávali. Měli ho rádi, protože uplatňoval výuku podle Komenského „škola hrou“. V r. 1930 se stal ředitelem, kde pracoval až do r. 1942, kdy odešel do důchodu. V r. 1931 byl Lorenc pozván dr. Fr. Soukupem, předsedou Senátu, aby se vrátil do své rodné země, ale odmítl. V letech 1936-37, kdy konečně Lorenc našel vydavatele, začal se aktivně věnovat esperantské literatuře. Žil v Dom Feliciano až do roku 1952, potom v malém domku v Porto Alegre, ulice Felicissimo de Azevedo č. 420, část Higienópoli. Tam 24. května 1957 František Vladimír Lorenc, člověk, který měl tak neobyčejný život, zemřel. Joan Francés Blanc
